Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují také jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.
První část bible tvoří Starý zákon, který obsahuje židovský soubor posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z židovství. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, židé ji ovšem jako bibli neoznačují; v akademickém prostředí se spisy společné židům i křesťanům označují jako hebrejská bible. Starý zákon byl původně z velké části napsaný v hebrejštině, některé části aramejsky a řecky.
Druhá část bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry církve je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu a jeho osoba naplněním očekávání starozákonních spisů. Původním jazykem Nového zákona je řečtina.
Je to kniha, o které tisíciletá židovská a křesťanská tradice tvrdí, že obsahuje Boží zjevení, že skrze ni mluvil a mluví Bůh. Jenže mnozí ji četli a Boha mluvit nezaslechli. Lidské zkušenosti s Biblí jsou různé. Někteří se na ní inspirovali a čerpali z ní podivuhodnou sílu, jiní se nad ní pohoršovali a odmítali ji. Urážely je krutosti, necudnosti i zázraky, kterých je v ní řada. Konstatujme alespoň pro začátek, že Bible je sporná. A pokusme se co nejvýrazněji vymezit, co je na ní zvláštní, v čem by mohla spočívat její jedinečnost, je-li jaká.
Nutno předem říci, v čem není. Není ani v jejím jazyce, ani v její formě. Příběhy a rodokmeny, hymny a modlitby, kultické instrukce i mudroslovné reflexe najdeme i u sousedů, tedy ve starém Egyptě a staré Mezopotámii, a ovšem i v dalším starém Orientě. Její jedinečnost není ani v látkách. Některé látky najdeme i v jiných literaturách. Tak vyprávění o potopě má pozoruhodně shodný protějšek v jedenácté tabulce eposu o Gilgamešovi, část knihy Přísloví se téměř shoduje s jedním známým mudroslovným textem egyptským. Leccos v ní jsou zřejmé reakce na náboženské představy jejího okolí, někde jde o přímo rozhorlené polemiky. I v Novém zákoně se evangelia svou formou podobají helénistickým aretalogiím, epištoly klasickým dopisům a Zjevení Janovo je blízké tehdejší literatuře vizionářské.
A přece je na ní něco zcela pozoruhodného. Začneme Starým zákonem, tedy její starší a větší částí, sepsanou proroky a mysliteli starého Izraele. Ta jeho zvláštnost je v tom, že představuje celou zachovanou literaturu společenství, které se odhodlalo zničit nebo alespoň dále nepředávat, netradovat nic než to, co zcela jednoznačně svědčilo o Bohu. Dodejme: O Bohu zvláštním, svrchovaném, chcete-li transcendentním, to jest takovém, který prolamuje každé lidské úsilí nějak jej zvládnout, zneškodnit, zmanipulovat, dostat pod kontrolu, podrobit si.
Jak je to možné, ptáte se právem. Kde k tomu toto společenství vzalo odvahu a rozhodnost, důslednost a neoblomnost? Zřejmě v tom, že bylo jako celek odhodláno vnímat sebe samé jen v rámci vztahu k tomuto Bohu. Nezajímalo se o sebe samého jako takové, ale jen o sebe samého před Bohem. A jen v rámci takového společenství se mohl objevit člověk - Ježíš z Nazareta - jemuž byl Bůh důležitější než celý svět i než vlastní já, a proto byl hotov jít v Boží poslušnosti až na kříž.
Je to dosti tlustá kniha. V kralickém překladu má Starý zákon asi 830 stran, Nový zákon asi 270. Různá vydání se o několik stran liší. Aby se to všecko vešlo do jedné knihy, bývá Bible tištěna na jemném a tenkém, kvalitním papíře, kterému se říkává biblový. Ve skutečnosti však jde o celou knihovnu, protože Starý zákon se skládá z 39 spisů a Nový z 27. Ovšem jen v Biblích evangelických čili protestantských. Nový zákon je všude stejný, Starý nikoli. V římskokatolických Biblích má Starý zákon navíc devět dalších spisů, kterým říkává protestantská tradice apokryfy a katolická knihy deuterokanonické čili druhotně kanonické.
Musíme si vysvětlit pojmy, předně pojem kánon. Hebrejské slůvko kane znamená třtina. Té se používalo jako míry. Řecká podoba tohoto slova kánon označovala původně měřítko, vlastně seznam spisů, které byly považovány za pravověrné a patřily do Bible. Pak se slůvko kánon přeneslo na Bibli samotnou jako soubor spisů, které mají být měřítkem víry a mravů, tedy spisů autoritativních, závazných.
Jak došlo k rozrůznění rozsahu bible čili k různým typům kánonu? Prvním zářezem bylo babylónské zajetí Izraele (586-538 př.Kr.). Ti, kdo nebyli odvlečeni do zajetí, tedy do Babylóna, a zůstali v Palestině, vytvořili později obec Samaritánů, jakousi konservativní sektu, která z celého Starého zákona uznávala jen jeho nejstarší část, pět knih Mojžíšových. Samaritánská obec, existující v podobě malého hloučku dodnes, má nejužší, nejstručnější typ kanonu.
Po návratu z babylónského zajetí vznikly v Palestině další knihy, do kterých byl shromážděn i mnohý starý materiál. Byly vesměs psány hebrejsky. Část židů se však do Palestiny nevrátila a vytvořila obec v rozptýlení čili diasporu. V té vznikaly v helénistické době další knihy, psané však - až na několik málo výjimek - řecky. Palestinské pravověrné židovstvo je odmítalo, kdežto nábožensky liberálnější diaspora je uznávala. Tak vznikl v Egyptě asi mezi rokem 300 a 200 př.Kr. řecký Starý zákon, podstatně rozsáhlejší než hebrejský a nazývaný Septuaginta, tj. řecky Sedmdesátka, podle údajného počtu překladatelů. Na tuto Sedmdesátku navázala křesťanská církev, a přidala k ní řecký Nový zákon. Palestinské židovstvo však zůstalo jen u knih, napsaných původně hebrejsky, mělo tedy zase užší, kratší typ kánonu nežli židé v diaspoře a křesťané. Vznikly spory. Každý trval na svém. Raná křesťanská církev na Západě, tedy v západní části tehdejší Římské říše, však potřebovala Bibli i v latinském znění. Anonymní nezdařilé pokusy o překlad z řečtiny (Itala + Afra = Vetus latina) bylo třeba radikálně opravit a srovnat s původním hebrejským zněním. Tímto úkolem byl pověřen tehdy nejlepší znalec hebrejštiny Hieronymos čili sv. Jeroným, který kolem. r. 400 po Kr. vytvořil Vulgatu, závaznou po celý středověk až do novověku. Vulgata je dílo neobyčejně zdařilé, překlad přesný a výstižný, Hieronymus však byl nakloněn hebrejskému Starému zákonu, tedy užšímu typu kánonu bez knih deuterokanonických. Nemohl je ovšem odmítnout zcela, ale začal alespoň činit rozdíl mezi knihami kanonickými a deuterokanonickými, který se pak na staletí ujal. Přeložil do latiny i Nový zákon: s jeho rozsahem však nebyly žádné problémy.
Další posun v rozsahu Starého zákona přinesla až reformace. Kamenem úrazu byly tehdy odpustky. A ty souvisely s učením o očistci. A to zase dokládalo především některými místy z deuterokanonických knih. Tak reformace udělala to, k čemu už radil Hieronymus: Knihy deuterokanonické vypustila z Bible, nebo je alespoň od kanonických výrazněji oddělila (Kraličtí: zvláštní díl apokryfů). Tridentský koncil v polemice s reformací trval na širším, tedy řeckém čili septuagintním typu starozákonního kánonu. Pozdější doba však byla soustředěna na jiné problémy, a tak pro současné biblisty, ať protestantské či katolické, není rozsah kánonu žádným vážným kamenem úrazu. Víme všichni, že kanon-Bible má své těžiště a své okraje a že už dnes prostě nelze vážně argumentovat biblickým citátem, vytrženým ze souvislosti. Vážným teologickým problémem však zůstává sám prostý fakt, že je tu určitý, přesně vymezený počet spisů, kterým se přičítá závaznost. Jak toto vymezení vzniklo? Z církevních dějin neznáme žádný sněm, žádný koncil, který by usnesl ve starověku rozsah Bible, ať Starého nebo Nového zákona. Někdy se říkalo, že užší, hebrejský rozsah Starého zákona byl prý usnesen na židovském koncilu v Jamnii čili Jabné asi r. 90 po Kr. To byla domněnka, kterou novější bádání vyvrací. V Jamnii byla v té době škola, založená slavným židovským učencem (jmenoval se Jochanan ben Zakkai), v níž se zřetelně užívalo Starého zákona v tom rozsahu, jak jej uznávají židé a protestanti dodnes. Ale koncil tam nebyl. Také žádný křesťanský koncil nerozhodl o vymezení Nového zákona. Tento historický fakt nepřímo ukazuje, že Bible se v židovstvu i v křesťanské církvi prosadila vlastní vahou, ba převahou a proto se kvalitativně liší od toho, co církev usnesla na svých koncilech. Žádný vzdělaný protestant už ovšem dnes nepostaví Bibli do protikladu k tradici, jak se to dělávalo dřív. Naopak shodne se se vzdělaným katolíkem v tom, že Bible je základní, konstitutivní část křesťanské tradice, z níž je další tradice vyvozována a odvozována. Poté co II. vatikánský koncil usnesl pozoruhodnou a neobyčejně šťastnou konstituci o Božím slovu a zjevení, jsou si protestantští a katoličtí biblisté tak blízko, jako nikdy před tím.
2024 ©