Jsou o něm mezi lidmi roztodivné představy. Jedni říkají, že to tak Bůh prorokům a apoštolům nadiktoval, jiní tvrdí, že jde o výtvor vychytralých podvodníků, kteří chtěli pod záminkou Božího slova ovládat hlupáky. S takovými představami není ani třeba polemizovat. Je tu určitý rozdíl mezi texty naučnými - přesněji parainetickými - a výpravnými - přesněji diegetickými. Sotva je možno polemizovat s názorem, že naučné texty jsou - vyjádřeno ovšem předběžně a nepřesně - výrazem zbožnosti svých pisatelů. Nakolik byla tato zbožnost výsledkem skutečného vnitřního setkání s Bohem, nechme zatím stranou. - Problém jsou texty výpravné. Mnozí je považují za reportáž, tedy za popis událostí tak, jak se udály. A na přesnosti této reportáže zakládají pravdivost nebo nepravdivost Bible. To je přinejmenším zkrat. Žádný biblický autor - odborným termínem svatopisec - nechtěl nikdy jen referovat. Ani nemohl, protože událost, či příběh, který zapisoval, ležel dávno v minulosti a zpráva o něm se k pisateli dostala až mnohaletým ústním putováním. Ústní podání téměř napořád předcházela zápisu, písemné fixaci textu, a to většinou o staletí, v Novém zákoně pak o desetiletí.
číst dál