Jsou o něm mezi lidmi roztodivné představy. Jedni říkají, že to tak Bůh prorokům a apoštolům nadiktoval, jiní tvrdí, že jde o výtvor vychytralých podvodníků, kteří chtěli pod záminkou Božího slova ovládat hlupáky. S takovými představami není ani třeba polemizovat. Je tu určitý rozdíl mezi texty naučnými - přesněji parainetickými - a výpravnými - přesněji diegetickými. Sotva je možno polemizovat s názorem, že naučné texty jsou - vyjádřeno ovšem předběžně a nepřesně - výrazem zbožnosti svých pisatelů. Nakolik byla tato zbožnost výsledkem skutečného vnitřního setkání s Bohem, nechme zatím stranou. - Problém jsou texty výpravné. Mnozí je považují za reportáž, tedy za popis událostí tak, jak se udály. A na přesnosti této reportáže zakládají pravdivost nebo nepravdivost Bible. To je přinejmenším zkrat. Žádný biblický autor - odborným termínem svatopisec - nechtěl nikdy jen referovat. Ani nemohl, protože událost, či příběh, který zapisoval, ležel dávno v minulosti a zpráva o něm se k pisateli dostala až mnohaletým ústním putováním. Ústní podání téměř napořád předcházela zápisu, písemné fixaci textu, a to většinou o staletí, v Novém zákoně pak o desetiletí.
Podívejme se blíže nejdříve na Starý zákon. Pokusíme-li se dohlédnout co nejdále do minulosti, vidíme na počátku společenství ctitelů Hospodinových, patrně nevelké, které žije na počátku v Egyptě a je tam pronásledováno. Někdy kolem roku 1250 př. Kr. se mu zdaří uniknout, a prožije při tom události, v nichž vidí, rozpozná, Hospodinův vysvoboditelský zásah. Pak putuje toto společenství přes poušť a v událostech své poutě rozpoznává další Boží zásahy a opatrování. A konečně se mu zdaří usadit se v zemi zaslíbené - Palestině - a i tuto událost interpretuje jako Boží pomoc a Boží dar. A celý soubor všech těchto událostí si toto společenství stále znovu připomíná, a to především v bohoslužebném, liturgickém rámci, ať v rodině třeba při slavení hodu beránka - pesachu, nebo při společných slavnostech, kde se zpráva o vysvobození z Egypta, o putování i o daru země stále znovu recituje, opakuje a zároveň i upravuje tak, aby co nejnaléhavěji oslovovala přítomné a umožnila jim znovu spoluprožívat to, co se vypravuje. Tradice postupně roste, stále ještě v ústním podání, přibírá další látky a je znovu a znovu zpětně formována svou funkcí.
Můžeme si to znázornit příkladem. Starý zákon - a v určitém smyslu i Nový zákon - vzniká krystalizací, jako krystal v nasyceném roztoku. Krystalizační mřížkou, tedy měřítkem co převzít a nepřevzít z roztoku, je důraz na Boha svrchovaného a milosrdného zároveň, na toho, který přesahuje všechny naše představy o něm a prolamuje všechno naše úsilí, ovládnout jej a zmanipulovat. Krystalizačním jádrem je příběh o vyvedení z Egypta, interpretovaný jako Boží vysvoboditelský zásah. A konečně onen “nasycený roztok” v němž krystalizace probíhá, je soubor náboženských představ, motivů i látek starého Předního východu. Do rostoucího krystalu jsou ovšem zapojovány jen tehdy, vyhovují -li “mřížce”, to jest když mohou být upraveny tak, aby se staly nositeli zvěsti o Hospodinu, Bohu svrchovaném a milosrdném. Jinak jsou z krystalizačního procesu vyloučeny. - Teprve později, po usazení v zemi, byly před zprávu o vysvobození z Egypta předsunuty příběhy o praotcích, a ještě podstatně později, až v době královské, i příběhy o stvoření a počátku člověka. Krystal však roste i “z druhé strany” - jsou připojována vyprávění o soudcích, králích, prorocích. Psát se začíná zřejmě až po roku 1000 př. Kr. (doba Davidova), a to nejdříve anály královského dvora, kdežto náboženské látky se dále předávají převážně ústně v kruzích kněžských a prorockých, později pak levítských. Teprve zářez babylónského zajetí (586-539 př. Kr.), který ohrozil kontinuitu ústní tradice, byl výraznou pohnutkou k tomu, že se od ústního tradování přechází ve stále větší míře k zápisu. Ale i po návratu ze zajetí, tedy mezi léty 500-200 př. Kr. se dále pilně pracuje na konečné podobě Starého zákona. Starší texty dostávají další literární soubory (např. Chronistické dílo =1.2. par. + Ezd. + Neh).
Celkem lze říci, že souhláskový text Starého zákona vzniká mezi léty 1200-200 př.Kr., tedy tisíc let. Z toho prvních pět set let či ještě o něco víc převažuje tradice ústní, teprve druhou půli této doby charakterizuje stále širší a důkladnější zapisování. Ani potom však ještě Starý zákon není zcela hotov. Scházejí v něm samohlásky, které teprve zcela zjednoznační text. Pokusy zjednoznačnit souhláskový text jsou staré: definitivní zachycení samohlásek pomocí teček pod souhláskami (= punkce) však byla propracována až mezi lety 500-800 po Kr. Samozřejmě můžeme považovat punktaci už za první rabínský komentář k biblickému textu a ne za text sám. Ale v zájmu objektivity je nutné říci, že masoretské znění Starého zákona, tak, jak je máme dnes v hebrejských kritických vydáních před očima, bylo dotvořeno až kolem r.800 po Kr. - Mezi léty 1200 před a 800 po je rozestup dvou tisíc let!
Vznik Nového zákona proběhl podstatně rychleji. Všichni badatelé nejsou sice v přesném datování jednotlivých novozákonních spisů zcela zajedno, ale zhruba lze říci, že bylo sotva co zapsáno před rokem 50 a že většina, snad téměř vše, bylo hotovo kolem roku 100 nebo krátce po něm.
Nejstarší jsou některé Pavlovy epištoly, které byly zřejmě sepsány mezi léty 50-60 po Kr. Synoptická evangelia (Mt, Mk, Lk) se datují mezi roky 60-80, zbylé epištoly a janovské spisy včetně Zjevení Janova asi nedlouho před rokem 100. nanejvýš krátce po roku 100. Mezi léty 110-130 se vytváří soubor novozákonních spisů tím, že si jednotlivé křesťanské sbory posílají a vyměňují to, co dosud měly a čeho užívaly. Kanonizace Nového zákona, tedy pevné ohraničení tohoto souboru a jeho oddělení od spisů ostatních, nesměrodatných, však probíhalo zřejmě až v polemice s Markionem a jeho kánonem někdy po roce 150. (Exkurs o Markionovi!).
O kánonu jako souboru závazných spisů Bible byla již zmínka, doplňme si ji zde jen stručnou poznámkou, že motiv kanonizace, tedy pohnutka, proč se který spis dostal do Bible, je základní směrnicí pro jeho interpretaci, pro jeho výklad. Tento motiv není vždy snadné zjistit a je dokonce velmi obtížné jej přesně vyjádřit. Ale je bezpodmínečně nutné se naň vždy znovu ptát, pokoušet se jej postihnout, snažit se mu porozumět. Nebudeme-li to dělat, budeme určitě chápat a vykládat Bibli jinak, než si ona sama přeje být chápána a vykládána.
2024 ©